Je to jenom jako./4/

29. prosince 2011 v 14:54 | Yuko
Poslední díl...strašně se mí líbil a měla jsem šoka že je konec...xD
5.díl - Konec
Cválala jsem v čele skupiny, velitel impéria hned vedle mě.
"Vím, že k vážnosti situace se to zrovna moc nehodí, ale kde jste vzala tohohle koně, Tenshi?" zeptal se mě udiveně. "Co je zač?"
"To je Luna." odpověděla jsem lhostejně - do koní jsem nikdy moc nedělala, stačilo mi, že běhali. "Půjčil mi ji kamarád."
"Ta Luna?" vytřeštil oči velitel. "Nejrychlejší kůň v Al Caře?"
Jen jsem protočila oči. "Neměl byste se spíš věnovat těm bombám?"
"Pravda, pravda..." zamumlal.
Brzy se před námi objevily mramorové věže Bílého města. Bylo to jediné neutrální místo v Al Caře, území nikoho. Tady se scházeli vůdci, když byla svolána porada.
Ani nevím jak se to seběhlo, všichni konali co nejrychleji mohli a v další chvíli už vůdce vcházel do hlavního sálu a já i se zbytkem družiny jsme zůstali čekat venku. Nervózně stáli za dveřmi...já na rozdíl od nich chápala, že zíráním na cedr nic nevyřeším, takže jsem se vydala do zahrad.
Posadila jsem se pod obrovským javorem. V Bílém městě jsem byla jen jednou a můžu upřímně říct, že má nejkrásnější zahrady v celé Al Caře. Celé toto místo je svým způsobem krásné.
"Zdravím." ozvalo se za mnou pobaveně.
Překvapeně jsem se otočila. "Kayato? Co tady děláš?" nechápala jsem.
"Asi to co ty." řekl vážně. "Přijel jsem s vůdcem impéria."
"Myslela jsem, že ty své impérium terorizuješ a proti vůdci pernamentně rebeluješ." neubránila jsem se ušklíbnutí.
Posadil se vedle mě, ale zůstával vážný. "Ano, to ano...ale v nebezpečí jako je tohle mizejí společenské role a lidé se spojují...vidělas družinu velitele z Roxu? Jsou to hradní strážní, nebo-li policisté, dokonce kat a zbytek tvoří nejhledanější zločinci z jejich impéria. A nikomu to nepřipadá divné."
"A tebe to štve?" zeptala jsem se zmatená jeho tónem.
"Znamená to stav chaosu a ten sám o sobě je špatný." vysvětlil mi.
Chvíli jsem mlčky seděli vedle sebe a pozorovali tu nereálnou krásu kolem nás. Cítila jsem, že mě drží za ruku, jen jsem si přesně neuvědomovala, kdy mě za ní uchopil.
"Nedokážeme to, co?" povzdychla jsem si. "Není šance."
"Není." řekl kamenně. "Podle toho co jsem slyšel zbývají do výbuchu dva dny."
Podívala jsem se na nebe. "Budu muset jít."
"Já taky. Zpět do bolestné reality." povzdychl si.
"Ber to z té lepší stránky, ta alespoň nevybuchne." ušklíbla jsem se znovu.
Neusmál se. "Pokud se shodnou, že je to bez šance, zamezí možnost vstupu do Al Cary." řekl vážně. "Je to...je to naposledy, co se vidíme?" zeptal se a v jeho hlasu byl cítit smutek.
To mě bodlo u srdce...znali jsme se tři dny a i přesto mi na něm neuvěřitelně záleželo...jak tohle bylo sakra možný.
"Samozřejmě, že ne." usmála jsem se. "Pokud vyletíme do vzduchu a převtělíme se do nových postav," - zase ten úšklebek - "najdu si tě, to mi věř."
V tu chvíli udělal naprosto nečekaný pohyb - zajel mi rukou do vlasů, přitáhl si mě a políbil mě. Přivřela jsem oči. Ano, rozhodně si tě najdu, můj temný rytíři.

Procházela jsem chodbou a nevnímala jsem studenty, co mě míjeli. Jak zneškodnit bomby? Al Caře celkově to nemělo nijak uškodit, takže kdyby se nám to nepovedlo, mohla bych začít od začátku...ale vážně se mi nechtělo vzdát se majetku, peněz, přátel a hlavně své pověsti. Al Cara je obrovská se šestnácti impérii. Moře, Černé ostrovy. Nespočetné hektary lesů. Podle všeho jim zbývaly dva dny. I kdyby se do hledání pustili všichni, neměli šanci to najít včas.
Tak jsem se zamyslela, že jsem málem přeslechla ohromující a naprosto klíčové slovo ve veškeré záchraně Al Cary, které se ozvalo ze třídy, kolem které jsem procházela.
"Najis!" zaburácel někdo.
Dokonale jsem zkameněla. Znala jsem jen jednoho člověka, co nadával v malajštině. Nakoukla jsem do třídy a zbledla jsem. Ona nadávka patřila Michaelovi...klukovi, co pro mě byl ještě větším nepřítelem, že ta princezna Fair a její tři nohsledky. Je možný...že můj temný rytíř je zároveň mým největším nepřítelem? Hloupá ironie osudu.
Hodil se sešitem o stěnu a ten se rozpadl. Kvůli něčemu byl podrážděný...že by kvůli pár stovkám bomb? Jak se díval...sice tyhle oči měly jinou barvu, než Kayatovy - přeci jenom, já jako Tenshi jsem taky vypadala úplně jinak než já jako Yuko - ale ten pohled...byl to on. Vlastně to k němu dokonale sedělo - temný rytíř, co terorizuje slabší, ke stejně silným je ovšem galantnost sama. Pro mě to ale byla rána pod pás.
Došla jsem až k sobě do třídy. Zazvonilo. Bylo toho na mě moc...to jsem fakt během pár dnů měla přijít o všechno, na čem mi záleželo?
"Drž hubu." zavrčela Fair, otočila jsem se.
Nejspíš by mě její nadávka nijak nepřekvapila, nadávala často...ale tohle patřilo jedné z jejích dvorních dam, to na tom bylo nejpodivnější.
"Co když se na to přijde a půjdeme do vězení za nějaké..já ani nevím za co! Ale je to špatné!" šeptala zuřivě Aidie.
Obvykle ke své smůle, dnes ale k mému štěstí, jsem seděla tak blízko nich, že jsem je slyšela.
"Hele, nemám náladu na tvé záchvěvy špatného svědomí!" zavrčela Fair.
"Nech toho, Ai." zašeptala jiná z dvorních dam a v hlase znělo potlačované nadšení. "Jen si představ, jak to bude vypadat, až se to vyčistí! Budeme nejlepší!"
"Já budu nejlepší." zavrčela Fair podrážděně. "Protože díky otcově počítačové firmě jsme ten virus daly dohromady."
"Jasně, jasně..." řekla rychle dívka.
Ohromeně jsem se dívala před sebe. Mluví vážně o tom, o čem si myslím, že mluví?
"Al Cara bude naše." prohlásila Fair. "A tobě nedovolím, abys to někomu vyslepičila." zabodla prst do Aidie.
Neměla jsem daleko ke zhroucení. To bylo moc informací najednou. Chtěla jsem poslouchat dál, ale do třídy přišel učitel, tak zmlkly. Divila jsem se, že nikdo z nich neslyší rachot, jak se mi v hlavě prudce otáčely všechny kolečka. Vezměme si fakt, že těmu hackery je Fair a její tři kamarádky. Problém je v tom...co s tím udělat? Na policii jít nemůžu, to je pitomost, nejspíš by jim za to nic neudělali a i kdyby, rozhodně by to nestihli do dvou dní. Říct to Hlídkám? Dobrý nápad, ale nepraktický, co jsem věděla, nikdo z Hlídek nebydlí poblíž Tokia a tohle se přes Al Caru řešit nedalo. Potřebovala jsem někoho, komu záleží na tom, aby Al Cara nevybouchla, kdo jako já tam má kus svého života, ale zároveň je schopnější něco udělat než já, protož-
Zarazila jsem se uprostřed myšlenky. Tohle bylo geniální. Víc než to! Ale jak to uhrát? Nemohla jsem jen tak přijít za svým nepřítelem a oznámit mu, že já jsem ten anděl smrti, co se do něj bezhlavě zamiloval a že mu potřebuju říct důležité informace...ne, to by nedopadlo dobře. Vytrhla jsem ze sešitu stránku a úhledným písmem jsem napsala:
Fair Walesová a její tři společnice. Vědí, kde jsou bomby. Musíš je zastavit. Chraň půdu, lidi i zvířata, protože celá země je součástí naší duše.
Poslední větu jsem dvakrát podtrhla - bylo to motto Hlídek Al Cary. I kdyby byl maximálně vypatlaný - což nebyl - a nepochopil co myslím těmi bombami, poslední věta mu v tom udělá jasno.
Myslela jsem, že ta hodina snad bude trvat celou věčnost. Konečně ale zazvonilo a já vyběhla na chodbu...musela jsem počkat, než jejich třída půjde do jiné učebny. Stalo se tak a celkem brzy. Kráčel si chodbou obklopený svými kamarády. Nebyla jiná možnost, někdy se člověk musí zachovat šíleně pro dobrou věc. Jednoduše jsem si to namířila mezi ně, zírajíce do země, jako že jsem nad něčím strašlivě zamyšlená.
Bylo to snadné. Prostě jsem do něj vrazila a málem jsem ho i jeho kámoše, co šel nejblíž povalila. Hrubě mě odstrčili a já prudce narazila zády do stěny.
"Co to sakra děláš?!" zavrčel Michael.
"Om-omlouvám se..." vykoktala jsem naoko zděšeně. Kdybys tak věděl...
Jen nad tím zakroutil hlavou a šli dál. Dovolila jsem úsměvu, aby konečně vyšel na povrch. Tohle vyšlo. Abyste chápali, v jednom období jsem se v Al Caře nudila, tak jsem si hrála na kapsáře. Sice jsem kvůli tomu několikrát skončila s podobnými kleptomany ve vězení, ale stálo to za to - naučila jsem se skvěle s lidmi manipulovat a sebrat jim cokoliv bez toho, že by si toho všimli. A šlo to i zpětně, když jsem chtěla někomu něco podstrčit, třeba papírek do kapsy...čistě teoreticky, samozřejmě.
Vrátila jsem se do své třídy s výrazem naprosté spokojenosti. Fair mi ani nic neudělala, byla příliš zasněná nad svým potenciálním úspěchem, což jsem uvítala. Trvalo to dvě hodiny, když se konečně rozrazily dveře a vpadl tam Michael. Myslím, že byla jen shoda náhod, že byla zrovna přestávka, podle jeho výrazu jsem mohla soudit, že by tam klidně vrazil i uprostřed hodiny matematiky. Přejel třídu pohledem, já jsem se upřeně dívala do učebnice, aby si mě nevšiml.
"Fair?" oslovil ji ledovým hlasem.
Otočila k němu zamilovaný pohled - asi jsem se nezmínila, jak po Michaelovi jede, že?
"Ano?" zašvitořila.
Přistoupil až k ní, ignoroval její překvapený výraz, chytil ji za tričko a přirazil ke stěně.
"Co to děláš?" vyjekla.
Třída je pozorovala, nikdo se ale neodvážil něco udělat. Navíc...kdo by pomáhal Fair? Naklonil se k ní, aby nikdo jiný neslyšel, co jí říká. Ze správného úhlu by to dokonce vypadalo, že jí líbá. Nakonec ji pustil a rozzuřeně odkráčel. Jediná já jsem podle Fairina křídově bílé obličeje věděla, co jí říkal. A nebylo to vůbec nic hezkého. Musela jsem zapojit veškeré sebeovládání, aby se nerozesmála. Tohle bylo vítězství.
Uběhly tři dny od plánovaného útoku, který neproběhl. Celou Al Carou se šířila vlna zmatené radosti, nikdo vlastně netušil proč k tomu nedošlo, ale ne že by si někdo stěžoval. Vůdci to vyhlásili jako planý poplach a lidé se s tím rádi spokojili.
Tři dny. Konečně jsem splnila všechny své povinnosti vůči impériu Argae a mohla jsem sednout na Lunu a jet jí konečně vrátit jejímu právoplatnému majiteli. Jako by tušila, že se vrací domů, běžela ještě rychleji než je u ní obvyklé. Do lesního sídlo jsem dojela, když se stmívalo. Ani jsem se neobtěžovala nějak ohlásit, prostě jsem odvedla koně do stáje a vešla jsem do domu.
Kayata byl ve své pracovně a zářivě se usmál, když jsem tiše vklouzla do místnosti.
"Tenshi!" téměř zavýskl. "Hrozně rád tě vidím! Nebudeš tušit, co se mi stalo!" říkal nadšeně.
Ach Michaeli, kdybys jen věděl, jak moc dobře to tuším...
"Vážně? To mi budeš muset vyprávět." zazubila jsem se. "Co takhle na projížďce lesem?"
Ihned vstal. "Vaše přání je mi rozkazem, má paní." usmál se.
Přišla jsem až k němu, pohled upírajíce do jeho šťastných očí. Stoupla jsem si na špičky a naklonila jsem se k jeho obličeji, abych si ukradla polibek od svého nepřítele. No a co? Vždyť je to jenom jako.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama