Je to jenom jako./2/

29. prosince 2011 v 14:52 | Yuko
Druhý díl x3
2.díl - První setkání
Seděla jsem po pravici samotného vůdce místy jsem ujídala z té obrovské hostiny, co postavili před nás na stůl. Říkám místy, protože jsem nebyla jako ti týpci, co se sem přišli jen najíst a zuřivě se cpali, já jsem mezi sousty zdvořile konverzovala s jinými hosty.
"Vypadáte nervózní, veliteli." naklonila jsem se k vůdci impéria Argae asi po půl druhé hodině slavnosti.
Vůdce se jen povzdychl. "Pojďte se projít, Tenshi." vyzval mě.
Ochotně jsem vstala - vůdce byl totiž borec, měla jsem ho ráda. Co jsem věděla, v normálním životě dělal kuchaře v nějaké druhořadě restauraci...a ve volném čase vedl, s prominutím, impérium velké jak kráva.
Prošli jsme kolem hudebníků, polykačů ohně a právě přicházejících kuchařů a dveřmi jsme proklouzli do zahrady.
"Poslyšte, Tenshi..." začal opatrně - i on ze mě měl strach a úctu. "Zatím jsem to neřekl oficiálně...ale nevypadá to vůbec dobře, s impériem Gargos je válka na spadnutí. Chtěl bych vědět, jestli bych s vámi mohl počítat."
Zůstala jsem stát ve zděšeném úžasu. "Válka?" zeptala jsem se a to hnusné slovo mi vůbec nešlo z pusy.
Válka byla zlo. Něco, co ničilo, bez smilování, bez kousku citu. Něco, co připravovalo o život tisíce a tisíce hráčů, kteří pak museli začínat od začátku. V hlavě mi přeběhlo všechno, co jsem získala - mé postavení, můj dům, majetek, koně, šperky, peníze...při válce je nejlepší se někam zašít a doufat v konec. Třeba bych si mohla koupit loď a odplout na moře...
Pak už jsem se ale jen slyšela říkat. "Samozřejmě, že se mnou můžete počítat. Vůči impériu Argae chovám jisté povinnosti, stejně jako všichni tady."
"Děkuji vám, Tenshi." řekl s dalším povzdechem - on z toho chudák musel mít neskutečné nervy. Opět jsme se dali do pomalého kroku.
"A jak to vypadá početně?" zeptala jsem se. "A upřímně, prosím."
Vůdce se pousmál - měl rád u svých lidí přímost. "Vypadá to dobře. Síly budou vyrovnané." připustil. "Ale vzhledem k tomu, že útočí imprérium Gargos a ne my, budeme mít výhodu terénu."
A válka dokonale zničí naše území, doplnila jsem ho hořce v duchu.
"A hádám, že o tom zatím nikdo vědět nemá..." nadhodila jsem.
"Ne." přikývl vůdce. "Nemůžu jim zkazit oslavy, je to největší událost roku..."
Zaťala jsem zlostně zuby, musel si toho všimnout.
"Jestli jsem je zkazil vám, tak mi to prosím promiňte." řekl omluvně a téměř rozpačitě. "Ale opravdu nutně potřebuji někoho, kdo, až válku oznámím oficiálně, nezačne panikařit, nebude se tvářit překvapeně a postaví se za mě."
Povzdychla jsem si. "Můžete se mou počítat." řekla jsem jen znovu.
Zbytek oslav byl na nic. Nudné hovory, špatné jídlo, nezajímavá vystoupení...zvláštní kolik s pohledem na svět dokáže udělat lidská psychika.
Uběhl další den v realitě. Další "Yuko, vstávej!", další "slečna Mizurova opět neví", další hloupé kecy Fair a jejích noshledů, další zdlouhavá cesta domů.
"Co se děje, Yuko?" zeptala se mě ustaraně máma, když jsem se sklesle posadila na pohovku v obýváku. "V tuhle chvíli už býváš na simulátoru."
Chtěla jsem něco chytrého odpovědět a v tu chvíli mi došlo, že je to poprvé za bůhví kolik měsíců, kdy se mi do Al Cary upřímně nechce.
"Nechce se mi." řekla jsem tiše.
"Stalo se něco?" zděsila se máma.
"Ještě ne..." zašeptala jsem smutně s vyhlídkou na blížící se válku.
Máma se ke mně sehnula s konejšivým úsměvem. "Poslyš děvče...já nevím, o čem to mluvíš, ale pověz mi - je v Al Caře snad něco, co by velká Tenshi nezvládla?"
To mi kdo ví proč vykouzlilo úsměv na tváři - vždyť sakra měla pravdu!
Jen jsem jí vlepila rychlou pusu na tvář a vyběhla jsem skřípavé schody do svého pokoje.
Objevila jsem se u sebe doma, jako vždy. Pohlédla jsem do obrovského zrcadla. Bylo zvláštní vídat zrcadle dvě naprosto jiné tváře...ale to bylo teď jedno. Zamířila jsem rovnou do svého šatníku. Dnes žádné šaty. Sáhla jsem po obleku z černé kůže, který jsem nosila na boj. Musela jsem ještě hodně trénovat...máma má pravdu - Al Cara je můj domov. A tam neexistuje nic, co bych nezvládla.
Do města jsem dorazila pěšky, dneska jsem neměla náladu hrát si na dámu a šla jsem rovnou do hospody U Oběšence...vedl to tam kámoš - jako spousta lidí hrál Al Caru, aby mohl mít zaměstnání, po jakém toužil.
"Vítejte, Tenshi." usmál se na mě hostinský. "Jako obvykle?"
Jen jsem odměřeně přikývla a posadila jsem se na své obvyklé místo u baru - i když tam bylo narváno, nikdo se neopovážil zasednout mé místo. Hostinský přede mě postavil napěněný půlitr se speciálním Alcarským pitím.
Všimla jsem si, jak se po mě lidé nervózně ohlížejí. Kromě mé přítomnosti, která je sama o sobě děsila, se určitě cítili nesví z mého bojového obleku...nejspíš tušili něco zlého.
Pak jsem si poprvé všimla čtyř holek, které se nahlas něčemu chichotaly...někoho mi připomínaly. Až jejich trapnej pozdrav se vztyčenýma malíčkama mi to objasnil, ztuhla jsem. Fair a její tři dvorní dámy! Co sakra dělají v mé hře?! Pak ale můj šok přešel ve zlověstný úsměv...to bych se mohla postarat, aby šly do první linie.
"Slečno Tenshi!" vběhl do hospody zadýchaný posel a přerušil proud mých myšlenek.
"Co je?" zeptala jsem se podrážděně. "Křičíš jako na lesy."
"Moc se omlouvám..." řekl zděšen mou reakcí. "Ale máte ihned přijít za vůdcem."
Konec klidu, povzdychla jsem si. Ještě jednou jsem upila ze sklenice, nechala jsem na baru několik mincí a svižným krokem jsem se vydala do hlavního sídla. Vůdce seděl jako vždy ve své kanceláři.
"Veliteli?" oslovila jsem ho, když jsem vešla do místnosti.
"Moc rád vás vidím, Tenshi." usmál se na mě. "Nebudu chodit kolem horké kaše, určitě chcete vědět, proč jsem vás zavolal." Jen jsem mlčky přikývla. "Potřebuji abyste zajela do Damea."
Ztuhla jsem. Města se jmenovala podle impérií - naše město se jmenovalo Argae, město, se kterým jsme měli válčit Gargos a pak mnoho dalších měst podle mnoha dalších impérií. Jedno z celkem vzdálených měst se jmenovalo podle impéria Dameo.
"Proč?" nechápala jsem.
"Máme možnost získat spojence do války, kterou oznámím dnes odpoledne, ale musíme zasáhnout rychle, než nás nepřítele předežene." řekl a podával mi dopis adresovaný vůdci Damea.
"Dobře." řekla jsem jen, vstala jsem a dopis jsem si vzala.
"Buďte opatrná." řekl mi ještě než jsem odešla.
Dorazila jsem do svého domu poněkud ve spěchu, vzala jsem ze šatníku plášť, který se uvazoval kolem krku, hodila jsem si přes hlavu kapuci, osedlala jsem si koně a vydala jsem se na cestu. Musela jsem spěchat z několika důvodů - sice byl víkend, takže jsem na celou akci měla necelé tři dny, ale i to bylo málo. Navíc, někdo od nepřátel se pokusí Dameo taky získat. Ale ze všeho nejvíc...nesnášela jsem cestování. V Argae jsem měla jméno. V jiném městě budu jen další z davu. Proto jsem chtěla být rychle zpět.
Uháněla jsem tryskem lesem, skalami, loukami, přes pole i přes menší vesnice. Al Cara byla prostě překrásná. Nezastavovala jsem a do Damea jsem dorazila ještě před setměním. Koně jsem nechala ve veřejných stájích a procházela jsem ulicemi.
"Vítejte, jste tu nová?" zeptal se mě jeden z obchodníků.
"Na cestách." řekla jsem jen - neměla jsem chuť se s někým vybavovat, měla jsem úkol.
V tu chvíli obchodník vytřeštil oči, chytil mě za předloktí a zatáhnul mě do svého krámku. Rukou naznačil "tiše!". Podívala jsem se ven, co obchodníka tak vyděsilo...a tehdy jsem ho poprvé spatřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama