Je to jenom jako.

29. prosince 2011 v 14:51 | Yuko
Tu to povídku my napsala Kami před hodně dlouhou dobou...Mě se líbí...a hodně xD Tak doufám že se bude líbit i vám.
Je to jenom jako
1.díl - Můj svět
Probudila jsem se v hedvábných přikrývkách, ve své ložnici, ve viktoriánském sídle na útesech. S úsměvem jsem se protáhla a vstala. Jedním trhnutím jsem roztáhla mohutné závěsy a na krátkou chvíli mě oslepil východ slunce nad mořskou hladinou...z tohoto pokoje byl vždy úžasný výhled. Vzala jsem si pozlacený hřeben a pustila jsem se do ročesávání dlouhých, čokoládově hnědých vlasů.
Měla bych se vám představit. Mé jméno je Tenshi a jsem velice váženým andělem v impériu Argae. A toto je mé sídlo. V této zemi - zemi Al Cara - si můžete vydělat peníze mnohým způsobem. A buďme upřímní, když je člověk andělem, většina honoráře mu putuje do kapsy hlavně z úplatků, aby nepoužil svou ničivou moc na jiné lidi. Platí mě, abych je nechala na pokoji. Hustý, ne?
Mnoho lidí si pod slovem anděl představí něžnou dívku v bílých šatech, se vznešeně vyhlížejícími křídly a svatozáří...to je pěkná pitomost. Anděl je něco jako povolání. Andělé jsou vlastně zvláštní druh válečníků, akorát mnohem, mnohem nebezpečnější.
Obula jsem si pantofle, protože přeci jenom, mramorová podlaha studí, a vydala jsem se chodbou a po schodech dolů do kuchyně, abych si vzala něco k snídani.
"Je čas jít do školy!" rozlehl se najednou kolem mě hlas a krásná kuchyně ve tmavém dřevě najednou zmizela, jak někdo odpojil počítač.
"Mami..." zaúpěla jsem a sundala jsem si projekční helmu.
"Žádný mami, za deset minut, ať jsi na snídani!" usmála se zářivě máma a bouchla za sebou dveřmi.
Povzdychla jsem si a vstala jsem z křesla. Pohled na malý pokoj, stěny polepené plakáty hudebních skupin, koberec, který už nikdo dlouho neluxoval, hromady čistého i špinavého oblečení v jednom, mi zrovna náladu nevylepšil. Oblékla jsem se do školní uniformy, ulomeným hřebenem jsem si projela krátké vlasy a letmo jsem koukla do zrcadla. Hodila jsem otrávený pohled po svém odrazu a seběhla jsem praskající schody do kuchyně, abych si snědla dva dny starý chleba s nějakou neidentifikovatelnou pomazánkou. Hodina minula hodinu a už jsem seděla ve školní lavici na nudné hodině matematiky.
Fajn, asi bych se měla představit znovu. Mé jméno je Yuko a chodím na Tokijskou střední školu. Nejhorší díra, co jsem kdy poznala. Jsem zde jako outsider číslo jedna a oblíbený terč fyzické i psychické šikany, hlavně díky Fair a jejím třem věrným služebnicím Aidie, Claidie a Laidie. Neptejte se, co je to za trapná jména, to oni si tak říkají. Přežívám jen díky jedné hře...Al Cara on-line.
Funguje to skvěle - vezmete si projekční helmu, ruce i nohy se dají na receptory, zatímco pohodlně sedíte v křesle, ještě k tomu napojeni na umělou výživu (lidé totiž při hraní ztrácí pojem o čase a docházelo k častému podvyživení) a díky tomu, když se zapne počítač vedle, se do hry dostanete osobně, nehrajete hru, hrajete ve hře. Al Cara není jen hra. Díky on-line provedení je to nový svět - můžete se tam potkávat s lidmi, se kterými například chodíte do školy, akorát ve fantasy provedení.
Dříve jsem hrála tak hodinku denně, abych si zajezdila na koni. Vybrala jsem si postavu anděla, protože to dobře znělo, nemělo to žádný specifický význam. Když člověk na své postavě nepracuje, je pořád člověkem, ať je jakýkoli typ. A já na ní nepracovala. Jenže pak jsem opustila základku a dostala jsem se do téhle jámy lvové...a od té doby jsem na simulátoru trávila čím dál tím víc času. Až to došlo do této fáze, kdy jsem tam i spala a odpojovala jsem se jen kvůli škole. Máma se s tím už smířila a otec o tom nevěděl. Díky tomu jsem si ale dokonale vypracovala svou postavu. Já, Tenshi, anděl smrti. Andělé se cvičí velice špatně a málokdo to dotáhne do konce - proto nás je tak málo. Proto jsme vzácní. A k tomu neuvěřitelně silní.
"A slečna Mizurova?" oslovil mě profesor.
Zmateně jsem zamrkala, neměla jsem tušení, o čem mluví.
"Ano, a slečna Mizurova opět neví." pozvedl profesor obočí a psal si k sobě další "pět".
Jen jsem si povzdychla a slyšela jsem, jak se Fair a její tři princezny za mnou chichotají. To mi ale nemohlo zkazit náladu - dneska ne. Čekaly mě totiž oslavy svaté Beatrix a já měla být čestným hostem na hostině u samotného vůdce impéria. Konečně zazvonilo na konec vyučování. Po tváři se mi rozlil úsměv, shrnula jsem učebnice do tašky a rozeběhla jsem se ze třídy, že mi dokonce ani Fair nestihla nic provést.
Ani jsem doma nikoho nepozdravila a rovnou jsem sedla k počítači.
"Yuko, dáš si pizzu?" vešla do pokoje s úsměvem máma.
"Promiň, najim se v Argae, dneska je slavnost."
Mámě se na čele objevilo několik vrásek. "Takže zase na kapačce?"
Neodpověděla jsem a sedla jsem si do křesla.
"Ahoj zítra." řekla jsem ještě s úsměvem, než jsem si nandala projekční přilbu.
Objevila jsem se nahá ve své ložnici. To byla součást systému - určili jste si ve svém domě místo, kde jste se nazí objevili při načtení hry, abyste si mohli vybrat oblečení dle libosti. Kotevní místo bylo omezeno jen na prostor domu...i když během velké války (kterou znám díky bohu jen z vyprávění) se tady objevili hackeři, který dali všem kotevní místo na náměstí. Takže když došlo ke svolávání k boji, objevilo se najednou uprostřed města několik stovek naháčů, což jak asi chápete nevypadalo moc důstojně.
Otevřela jsem dveře od svého šatníku, což byla vlastně další místnost a zvažovala jsem, co si na slavnost obléct. Nakonec jsem si vybrala černé, stříbrem prošívané šaty, k tomu černé boty na jehlách a k tomu pořádnou nálož stříbrných šperků. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen jsem si do nich cvakla stříbrnou sponu. Prošla jsem svým sídlem až do stájí, kde jsem si osedlala koně, nasedla jsem a vyrazila jsem do města. Nebylo to daleko, ale přece nebudu chodit pěšky.
"Slečno Tenshi." poklonil se mi strážník u městské brány.
Odpověděla jsem mu pokynutím hlavy. Nemusela jsem se starat o zdvořilost, nebyl to hráč, jen součást hardwaru...ale byl docela pěknej. Kdyby nebyl jen soubor pixelů, třeba bych se i zamilovala.
Abych byla upřímná, vidět jak po mě lidi vystrašeně koukají, uhybají mi z cesty a nebo mě uctivě zdraví, mi krmilo ego. Prostě kompenzace mého skutečného život.
"Že by to byl můj oblíbený anděl?" ozvalo se za mnou se smíchem.
Otočila jsem se a spatřila usměvavou tvář svého dobrého přítele. Sesedla jsem a přivítali jsme se políbením na tvář.
"Jdeš na oslavu?" zeptal se a přejel mě pohledem. "Že se vůbec ptám. Začne to za půl hodiny, kejklíři už jsou nachystaní, bude to fakt něco."
"Jo to věřím. Půjdeš na hostinu?"
"Víš, že nemůžu." mrknul na mě.
Jen jsem zakroutila hlavou. Moc jsem svého přítele nechápala. Potkali jsme se už před hodně dlouhou dobou - když jsem se začala hře Al Cara víc věnovat a trénovat svou postavu. Zachránil mi tehdy život. Abyste chápali, tady je skutečné všechno. Pocit hladu, žízně, ale také láska a kromě toho i bolest. Člověk tady mohl umřít. A to znamenalo GAME OVER. A musel by začínat zase od začátku. Tehdy jsem byla nezkušená a hloupá - málem mě roztrhali vlci. Ale zachránil mě on, Richie - Američan z Nevady a já byla vážně vděčná, že má Al Cara univerzální jazyk, protože anglicky bych se asi nedomluvila. Našel mě vlastně náhodou, když obcházel kolem. Byl totiž Hlídka a dělal to dobrovolně. Právě proto nemohl dnes na oslavy, měl službu. Nehlídal před zločinci, od toho jsme tu měli šerifa. Ne, Richie chránil Al Caru před světem tam venku. Všechny Hlídky vlastně dělali asi nejdůležitější práci - starali se o to, aby na Al Caru neměl nějaký hack, cheat, virus a bůhví jaké další svinstvo nějaký účinek.
"Stav se někdy na něco k pití." usmála jsem se na něj a zase jsem na koně nasedla.
Dav se rozestoupil a já mohla projet, užívajíc si pohledu na překrásné město. Pobídla jsem koně do klusu a s hrdě zvednutou hlavu jsem míjela domy. Tohle byl můj svět a ten mi ležel i nohou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama