Prosinec 2011

Ao no exorcist

31. prosince 2011 v 18:08 | Yuko
Ao no Exorcist
Anime na který se nedá jenom tak zapomenout....Mě se strašně líbí i teď takže jakoo...x3
Hmm...V tomto anime je začátek jako u jiných,moderních Anime začínán rvačkou.Klučina s černejma vlasama a v bílé bundě si pěkně otírá krev která mu teče z nosu...Svou krev obětoval pro holoubky,který týrali chlapi který onen kluk nakonec zbil.Ale já nechcu předbíhat takže zde nebudu psát něco o prvním díle xD Naší zemi tvoří dvě dimenze Assiah a Gehenna.V Assiah žijí lidé a v Gehenně démoni.Onen kluk však je z obou.A jak?Za otce má onoho Satana,a za matku obyčejnýho člověka.Ale!Jop..má to překvapivě ale xD,kluk má bratra...jeho bratr neovládá Modré plameny.Proto se stane již zmiňovaný černovlasý kluk,je vyvolený.Vyvolenej je Rin a druhej Yukio.Rin jednoho dne zjistí,že ovládá Modré plameny,které zajišťuje katana(Meč).Bude to mít hrůzný následky(Mě se líběj ale to je jedno...),Rinovi naroste ocas a má špičatý....uši xDDD.Jakmile otevře Katanu,začne "hořet" Modrýma plamenama.Jukněte se...fakt boží anime x3.
Počet dílů:25
Rok vydání:2011
Online:
1(zkouknito)
2(zkouknito)
3(zkouknito)
4(zkouknito)
5(zkouknito)
6(zkouknito)
7(zkouknito)
8(zkouknito)
9(zkouknito)
10(zkouknito)
11(zkouknito)
12(zkouknito)
13(zkouknito)
14(zkouknito)
15(zkouknito)
16(zkouknito)
17(zkouknito)
18(zkouknito)
19(zkouknito)
20(zkouknito)
21(zkouknito)
22(zkouknito)
23(zkouknito)
24(zkouknito)
25(zkouknito)
Speciály:
1(zkouknito)
2(zkouknito)
3(zkouknito)
4(zkouknito)
Kuro no iede(zkouknito)

Happy new year!

31. prosince 2011 v 16:37 | Yuko
Přeji vám všem šťastnej novej rok!!x3 Tento blog Už má rok a šest dní...jsem ráda že ještě je i když byl už jednou poslán mail o zrušení...No,píšu recenze na Vocaloidy x3 Doufám že budete mít ztrpení než se bog znovu obnoví....Tak se neprobuťte s kocovinou xD

Anime

30. prosince 2011 v 23:31 | Yuko
Tu Budou všechny Anime co jsem shlídla ^^.

Je to jenom jako./4/

29. prosince 2011 v 14:54 | Yuko
Poslední díl...strašně se mí líbil a měla jsem šoka že je konec...xD
5.díl - Konec
Cválala jsem v čele skupiny, velitel impéria hned vedle mě.
"Vím, že k vážnosti situace se to zrovna moc nehodí, ale kde jste vzala tohohle koně, Tenshi?" zeptal se mě udiveně. "Co je zač?"
"To je Luna." odpověděla jsem lhostejně - do koní jsem nikdy moc nedělala, stačilo mi, že běhali. "Půjčil mi ji kamarád."
"Ta Luna?" vytřeštil oči velitel. "Nejrychlejší kůň v Al Caře?"
Jen jsem protočila oči. "Neměl byste se spíš věnovat těm bombám?"
"Pravda, pravda..." zamumlal.
Brzy se před námi objevily mramorové věže Bílého města. Bylo to jediné neutrální místo v Al Caře, území nikoho. Tady se scházeli vůdci, když byla svolána porada.
Ani nevím jak se to seběhlo, všichni konali co nejrychleji mohli a v další chvíli už vůdce vcházel do hlavního sálu a já i se zbytkem družiny jsme zůstali čekat venku. Nervózně stáli za dveřmi...já na rozdíl od nich chápala, že zíráním na cedr nic nevyřeším, takže jsem se vydala do zahrad.
Posadila jsem se pod obrovským javorem. V Bílém městě jsem byla jen jednou a můžu upřímně říct, že má nejkrásnější zahrady v celé Al Caře. Celé toto místo je svým způsobem krásné.
"Zdravím." ozvalo se za mnou pobaveně.
Překvapeně jsem se otočila. "Kayato? Co tady děláš?" nechápala jsem.
"Asi to co ty." řekl vážně. "Přijel jsem s vůdcem impéria."
"Myslela jsem, že ty své impérium terorizuješ a proti vůdci pernamentně rebeluješ." neubránila jsem se ušklíbnutí.
Posadil se vedle mě, ale zůstával vážný. "Ano, to ano...ale v nebezpečí jako je tohle mizejí společenské role a lidé se spojují...vidělas družinu velitele z Roxu? Jsou to hradní strážní, nebo-li policisté, dokonce kat a zbytek tvoří nejhledanější zločinci z jejich impéria. A nikomu to nepřipadá divné."
"A tebe to štve?" zeptala jsem se zmatená jeho tónem.
"Znamená to stav chaosu a ten sám o sobě je špatný." vysvětlil mi.
Chvíli jsem mlčky seděli vedle sebe a pozorovali tu nereálnou krásu kolem nás. Cítila jsem, že mě drží za ruku, jen jsem si přesně neuvědomovala, kdy mě za ní uchopil.
"Nedokážeme to, co?" povzdychla jsem si. "Není šance."
"Není." řekl kamenně. "Podle toho co jsem slyšel zbývají do výbuchu dva dny."
Podívala jsem se na nebe. "Budu muset jít."
"Já taky. Zpět do bolestné reality." povzdychl si.
"Ber to z té lepší stránky, ta alespoň nevybuchne." ušklíbla jsem se znovu.
Neusmál se. "Pokud se shodnou, že je to bez šance, zamezí možnost vstupu do Al Cary." řekl vážně. "Je to...je to naposledy, co se vidíme?" zeptal se a v jeho hlasu byl cítit smutek.
To mě bodlo u srdce...znali jsme se tři dny a i přesto mi na něm neuvěřitelně záleželo...jak tohle bylo sakra možný.
"Samozřejmě, že ne." usmála jsem se. "Pokud vyletíme do vzduchu a převtělíme se do nových postav," - zase ten úšklebek - "najdu si tě, to mi věř."
V tu chvíli udělal naprosto nečekaný pohyb - zajel mi rukou do vlasů, přitáhl si mě a políbil mě. Přivřela jsem oči. Ano, rozhodně si tě najdu, můj temný rytíři.

Procházela jsem chodbou a nevnímala jsem studenty, co mě míjeli. Jak zneškodnit bomby? Al Caře celkově to nemělo nijak uškodit, takže kdyby se nám to nepovedlo, mohla bych začít od začátku...ale vážně se mi nechtělo vzdát se majetku, peněz, přátel a hlavně své pověsti. Al Cara je obrovská se šestnácti impérii. Moře, Černé ostrovy. Nespočetné hektary lesů. Podle všeho jim zbývaly dva dny. I kdyby se do hledání pustili všichni, neměli šanci to najít včas.
Tak jsem se zamyslela, že jsem málem přeslechla ohromující a naprosto klíčové slovo ve veškeré záchraně Al Cary, které se ozvalo ze třídy, kolem které jsem procházela.
"Najis!" zaburácel někdo.
Dokonale jsem zkameněla. Znala jsem jen jednoho člověka, co nadával v malajštině. Nakoukla jsem do třídy a zbledla jsem. Ona nadávka patřila Michaelovi...klukovi, co pro mě byl ještě větším nepřítelem, že ta princezna Fair a její tři nohsledky. Je možný...že můj temný rytíř je zároveň mým největším nepřítelem? Hloupá ironie osudu.
Hodil se sešitem o stěnu a ten se rozpadl. Kvůli něčemu byl podrážděný...že by kvůli pár stovkám bomb? Jak se díval...sice tyhle oči měly jinou barvu, než Kayatovy - přeci jenom, já jako Tenshi jsem taky vypadala úplně jinak než já jako Yuko - ale ten pohled...byl to on. Vlastně to k němu dokonale sedělo - temný rytíř, co terorizuje slabší, ke stejně silným je ovšem galantnost sama. Pro mě to ale byla rána pod pás.
Došla jsem až k sobě do třídy. Zazvonilo. Bylo toho na mě moc...to jsem fakt během pár dnů měla přijít o všechno, na čem mi záleželo?
"Drž hubu." zavrčela Fair, otočila jsem se.
Nejspíš by mě její nadávka nijak nepřekvapila, nadávala často...ale tohle patřilo jedné z jejích dvorních dam, to na tom bylo nejpodivnější.
"Co když se na to přijde a půjdeme do vězení za nějaké..já ani nevím za co! Ale je to špatné!" šeptala zuřivě Aidie.
Obvykle ke své smůle, dnes ale k mému štěstí, jsem seděla tak blízko nich, že jsem je slyšela.
"Hele, nemám náladu na tvé záchvěvy špatného svědomí!" zavrčela Fair.
"Nech toho, Ai." zašeptala jiná z dvorních dam a v hlase znělo potlačované nadšení. "Jen si představ, jak to bude vypadat, až se to vyčistí! Budeme nejlepší!"
"Já budu nejlepší." zavrčela Fair podrážděně. "Protože díky otcově počítačové firmě jsme ten virus daly dohromady."
"Jasně, jasně..." řekla rychle dívka.
Ohromeně jsem se dívala před sebe. Mluví vážně o tom, o čem si myslím, že mluví?
"Al Cara bude naše." prohlásila Fair. "A tobě nedovolím, abys to někomu vyslepičila." zabodla prst do Aidie.
Neměla jsem daleko ke zhroucení. To bylo moc informací najednou. Chtěla jsem poslouchat dál, ale do třídy přišel učitel, tak zmlkly. Divila jsem se, že nikdo z nich neslyší rachot, jak se mi v hlavě prudce otáčely všechny kolečka. Vezměme si fakt, že těmu hackery je Fair a její tři kamarádky. Problém je v tom...co s tím udělat? Na policii jít nemůžu, to je pitomost, nejspíš by jim za to nic neudělali a i kdyby, rozhodně by to nestihli do dvou dní. Říct to Hlídkám? Dobrý nápad, ale nepraktický, co jsem věděla, nikdo z Hlídek nebydlí poblíž Tokia a tohle se přes Al Caru řešit nedalo. Potřebovala jsem někoho, komu záleží na tom, aby Al Cara nevybouchla, kdo jako já tam má kus svého života, ale zároveň je schopnější něco udělat než já, protož-
Zarazila jsem se uprostřed myšlenky. Tohle bylo geniální. Víc než to! Ale jak to uhrát? Nemohla jsem jen tak přijít za svým nepřítelem a oznámit mu, že já jsem ten anděl smrti, co se do něj bezhlavě zamiloval a že mu potřebuju říct důležité informace...ne, to by nedopadlo dobře. Vytrhla jsem ze sešitu stránku a úhledným písmem jsem napsala:
Fair Walesová a její tři společnice. Vědí, kde jsou bomby. Musíš je zastavit. Chraň půdu, lidi i zvířata, protože celá země je součástí naší duše.
Poslední větu jsem dvakrát podtrhla - bylo to motto Hlídek Al Cary. I kdyby byl maximálně vypatlaný - což nebyl - a nepochopil co myslím těmi bombami, poslední věta mu v tom udělá jasno.
Myslela jsem, že ta hodina snad bude trvat celou věčnost. Konečně ale zazvonilo a já vyběhla na chodbu...musela jsem počkat, než jejich třída půjde do jiné učebny. Stalo se tak a celkem brzy. Kráčel si chodbou obklopený svými kamarády. Nebyla jiná možnost, někdy se člověk musí zachovat šíleně pro dobrou věc. Jednoduše jsem si to namířila mezi ně, zírajíce do země, jako že jsem nad něčím strašlivě zamyšlená.
Bylo to snadné. Prostě jsem do něj vrazila a málem jsem ho i jeho kámoše, co šel nejblíž povalila. Hrubě mě odstrčili a já prudce narazila zády do stěny.
"Co to sakra děláš?!" zavrčel Michael.
"Om-omlouvám se..." vykoktala jsem naoko zděšeně. Kdybys tak věděl...
Jen nad tím zakroutil hlavou a šli dál. Dovolila jsem úsměvu, aby konečně vyšel na povrch. Tohle vyšlo. Abyste chápali, v jednom období jsem se v Al Caře nudila, tak jsem si hrála na kapsáře. Sice jsem kvůli tomu několikrát skončila s podobnými kleptomany ve vězení, ale stálo to za to - naučila jsem se skvěle s lidmi manipulovat a sebrat jim cokoliv bez toho, že by si toho všimli. A šlo to i zpětně, když jsem chtěla někomu něco podstrčit, třeba papírek do kapsy...čistě teoreticky, samozřejmě.
Vrátila jsem se do své třídy s výrazem naprosté spokojenosti. Fair mi ani nic neudělala, byla příliš zasněná nad svým potenciálním úspěchem, což jsem uvítala. Trvalo to dvě hodiny, když se konečně rozrazily dveře a vpadl tam Michael. Myslím, že byla jen shoda náhod, že byla zrovna přestávka, podle jeho výrazu jsem mohla soudit, že by tam klidně vrazil i uprostřed hodiny matematiky. Přejel třídu pohledem, já jsem se upřeně dívala do učebnice, aby si mě nevšiml.
"Fair?" oslovil ji ledovým hlasem.
Otočila k němu zamilovaný pohled - asi jsem se nezmínila, jak po Michaelovi jede, že?
"Ano?" zašvitořila.
Přistoupil až k ní, ignoroval její překvapený výraz, chytil ji za tričko a přirazil ke stěně.
"Co to děláš?" vyjekla.
Třída je pozorovala, nikdo se ale neodvážil něco udělat. Navíc...kdo by pomáhal Fair? Naklonil se k ní, aby nikdo jiný neslyšel, co jí říká. Ze správného úhlu by to dokonce vypadalo, že jí líbá. Nakonec ji pustil a rozzuřeně odkráčel. Jediná já jsem podle Fairina křídově bílé obličeje věděla, co jí říkal. A nebylo to vůbec nic hezkého. Musela jsem zapojit veškeré sebeovládání, aby se nerozesmála. Tohle bylo vítězství.
Uběhly tři dny od plánovaného útoku, který neproběhl. Celou Al Carou se šířila vlna zmatené radosti, nikdo vlastně netušil proč k tomu nedošlo, ale ne že by si někdo stěžoval. Vůdci to vyhlásili jako planý poplach a lidé se s tím rádi spokojili.
Tři dny. Konečně jsem splnila všechny své povinnosti vůči impériu Argae a mohla jsem sednout na Lunu a jet jí konečně vrátit jejímu právoplatnému majiteli. Jako by tušila, že se vrací domů, běžela ještě rychleji než je u ní obvyklé. Do lesního sídlo jsem dojela, když se stmívalo. Ani jsem se neobtěžovala nějak ohlásit, prostě jsem odvedla koně do stáje a vešla jsem do domu.
Kayata byl ve své pracovně a zářivě se usmál, když jsem tiše vklouzla do místnosti.
"Tenshi!" téměř zavýskl. "Hrozně rád tě vidím! Nebudeš tušit, co se mi stalo!" říkal nadšeně.
Ach Michaeli, kdybys jen věděl, jak moc dobře to tuším...
"Vážně? To mi budeš muset vyprávět." zazubila jsem se. "Co takhle na projížďce lesem?"
Ihned vstal. "Vaše přání je mi rozkazem, má paní." usmál se.
Přišla jsem až k němu, pohled upírajíce do jeho šťastných očí. Stoupla jsem si na špičky a naklonila jsem se k jeho obličeji, abych si ukradla polibek od svého nepřítele. No a co? Vždyť je to jenom jako.

Je to jenom jako./3/

29. prosince 2011 v 14:53 | Yuko
Třetí díl x)
3.díl - Pravá tvář Temného rytíře
Stála jsem tam, ukrytá za levným zbožím a pozorovala jsem družinu projíždějící ulicí. Okouzlil mě hned napoprvé a to byl celý v černém brnění, že jsem ani nevěděla jak vypadá. Okouzlila mě jeho neuvěřitelná síla a energie, která z něj a dokonce i z jeho černého koně vyzařovala.
"Kdo je to?" zeptala jsem se obchodníka.
Vytřeštil oči. "Ty se mě ptáš, kdo to je?! To je přeci Temný rytíř! Odkud jsi, že ho neznáš?"
"Z Argae." řekla jsem a zamyšleně jsem "Temného rytíře" sledovala.
Lidé z něj měli strach. Takže byl silný a nebezpečný. Ale...nebyl stejný jako já. U mě to byl strach smíšený s úctou...u nich strach smíšený se strachem. Nebyl jen silný. Musel být i krutý. Což se mi potvrdilo o další chvíli později, kdy jeden z opilých občanů města vyšel (nebo se spíš vymotal na ulici). Upřel pohled na rytíře a pokoušel se zaostřit.
Temný rytíř jen lehce zvedl pravou ruku a pokynul strážci po jeho pravém boku. Ten se ihned chopil kuše a v dalším okamžiku už opilec padl k zemi.
"Často takhle nesmyslně zabíjí?" zeptala jsem se obchodníka s pozvednutým obočím.
"Všechny co se mu připletou pod nohy." přikývl roztřeseně obchodník.
"Terorizuje město?"
"Ne, má své sídlo v lesích. Sem jezdí obvykle pro zásoby a nějaké zbraně a semtam někoho zabije."
Polkla jsem. Šel z něj strach. Ale zároveň mě zvláštní způsobem přitahoval. Vyšla jsem zpoza zboží a namířila jsem si to směrem k družině. Platila tady jistá pravidla a já byla silná, věděla jsem, že mě nezabijí, mezi rovnocenými se nejdříve mluvilo, pak zabíjelo. Obchodník mě ale chytil a stáhl zpět.
"Na to ani nemyslete, slečno. Vím na co se chystáte, ale na něj žádné zákony nebo pravidla neplatí. Zabil by vás tak jako tak."
Lehce jsem se pousmála. Temný rytíř vypadal celkem sympaticky.

Předala jsem dopis. Velitel impéria se povzbudivě pousmál - to bylo dobré znamení. Dameo bylo potenciálním spojencem.
Nasedla jsem na koně a vydala jsem se lesem zpět do Argae. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Byl tu totiž ještě jeden důvod, proč jsem neměla ráda cestování. A tím byli lapkové. Byli tu totiž i lidé, kteří se rozhodli vydat v Al Caře tou špatnou cestou a i když jsme tu měli "policii", pořád tu přebývalo mnoho zlotřilých skupin. Což bylo na druhou stranu dobře, protože alespoň měli koho soudit a popravovat - skvělá podívaná pro obyčejné lidi.
"Tak krásná a v lese tak sama?" ozval se najednou hlas mezi stromy.
Ztuhla jsem. Přesně toho jsem se bála. Bez andělského meče jsem byla téměř bezbranná a to jsem si podle mírových pravidel s sebou mimo impérium brát nesměla.
Musela jsem zachovat klid. "Nepotřebuji doprovot na hloupou cestu lesem." odpověděla jsem chladně směrem ke stromům.
Ze stínů vyšlo asi čtrnáct otrhaných lapků. To nebylo vůbec dobré.
"Nemám s sebou nic cenného." řekla jsem rychle.
"Vážně?" zasmál se jeden.
"A co ten krásnej kůň?" ušklíbl se druhej.
"A co teprve ty úžasné šaty." zavrčel třetí.
To nevypadalo vůbec dobře. A pak asi vážně zasáhl osud, protože se tam objevil on.
"Hej! Co vy parchanti děláte v mém lese?!" ozval se řev doprovázený dusotem kopyt.
Otočila jsem se a spatřila jsem družinu Temného rytíře.
Lapkové dokonale zkameněli. "Pane...my...jen..."
"Sklapněte!" zařval. Pak se najednou sklidnil a přísahala bych, že se pod helmicí ušklíbl. "Pobít." řekl klidně a jeho družina se zuřivě rozjela lesem. Lapkové se dali na útěk.
Zůstal tam jen Temný rytíř. Znervózněla jsem. V jeho očích jsem také musela být nepřítel. Chvíli tam jen mlčky seděl na koni a pak si stáhl helmici.
V tu chvíli jsem zkameněla já. Černé vlasy, okouzlující úsměv a šedé oči, které mě ihned uhranuly. Jeho úsměv se prohloubil.
"Tohle není vůbec bezpečné, slečno."
Zazubila jsem se. "Představovala jsem si vás děsivějšího."
Rozesmál se. "Jo, na své pověsti pracuji už dlouho. Jsem Kayata." podal mi ruku.
Stiskla jsem mu ji. "Tenshi."
"A myslím, že bychom si mohli tykat, ne?" usmál se.
Nevím, jak se to stalo - smrtelné setkání anděla smrti a temného rytíře a oba se tu tlemíme jak párek idiotů.
"To ano. A když jsme teď přátelé...ehm...nezabiješ mě?" nahodila jsem nevinný pohled.
Kayata se rozesmál. "Zbavuji se jen těch co jsou slabší než my."
"My?" pozvedla jsem obočí.
"Cítím z tebe sílu." řekl vážně. "Hádám tě na...anděla...anděla smrti?"
Hrdě jsem přikývla.
"Už padá noc a já mám náhodou poblíž hodně velké sídlo..." zazubil se.
"Nabízíš mi nocleh?" zeptala jsem se mile.
"Nocleh a snídani." zasmál se.
"No tak to nemůžu odmítnout."

Rozjeli jsme se lesem.
"Co tvá družina?" zeptala jsem se.
"Oni přijedou, až se zbaví těch hajzlíků co okrádají lidi v mém lese - kazí mi to jméno." ušklíbl se.
Dojeli jsme až k obrovskému sídlu, vedle kterého můj dům vypadal jako chatrč. Rozhlédl se a pohledem se zarazil u ohrady, kde se klidně pásly krávy.
"Najis!" zavrčel a i když jsem mu nerozuměla, rozhodně to byla nadávka.
"Co?" zeptala jsem se opatrně.
Ušklíbl se. "To je malajsky, můžu tak nadávat na veřejnosti a nikdo mi nerozumí."
"Ty jsi z Indonésie?" zeptala jsem se trochu hloupě.
"To, že umím malajsky, ještě neznamená, že jsem z Indonésie." ušklíbl se znovu. "A co ty tady vůbec děláš? Myslím v Demeu...viděl jsem tě ve městě, ale nejsi zdejší."
"Super tajná akce." mrkla jsem na něj a on se jen usmál.
Koně jsme zavedli do stájí a v další chvíli už vrazil do krásně zdobených dveří.
"Ericku!" zařval na celé sídlo.
V další chvíli už tam přiběhl mladík. "Ano, pane?"
"Je skoro noc a dobytek je pořád v ohradě!" zavrčel a konečně jsem pochopila, co ho tak rozzuřilo. "Můžeš mi to vysvětlit?!"
"Hned...hned to udělám pane!" řekl roztřeseně mladík a zase odběhl.
Kayata zavrtěl hlavou. "Člověk aby na ně pořád dohlížel..."
"Starostlivej pán?" ušklíbla jsem se.
"Svůj život si tady buduju už hodně dlouho, nedovolím, aby mi kvůli nezodpovědnýmu mladíkovi roztrhali vlci všechen dobytek." vysvětlil.
Usmála jsem se. Z krutého Temného rytíře se vyklubal příjemnej mladík s drsnou pověstí.
"Co takhle k tomu noclehu a snídani přihodit ještě večeři?" mrknul na mě.
"Ty mi čteš myšlenky." zasmála jsem se.
"Mairo!" zakřičel. "Máme hosta, chystej na stůl a nehodlám čekat!"

Je to jenom jako./2/

29. prosince 2011 v 14:52 | Yuko
Druhý díl x3
2.díl - První setkání
Seděla jsem po pravici samotného vůdce místy jsem ujídala z té obrovské hostiny, co postavili před nás na stůl. Říkám místy, protože jsem nebyla jako ti týpci, co se sem přišli jen najíst a zuřivě se cpali, já jsem mezi sousty zdvořile konverzovala s jinými hosty.
"Vypadáte nervózní, veliteli." naklonila jsem se k vůdci impéria Argae asi po půl druhé hodině slavnosti.
Vůdce se jen povzdychl. "Pojďte se projít, Tenshi." vyzval mě.
Ochotně jsem vstala - vůdce byl totiž borec, měla jsem ho ráda. Co jsem věděla, v normálním životě dělal kuchaře v nějaké druhořadě restauraci...a ve volném čase vedl, s prominutím, impérium velké jak kráva.
Prošli jsme kolem hudebníků, polykačů ohně a právě přicházejících kuchařů a dveřmi jsme proklouzli do zahrady.
"Poslyšte, Tenshi..." začal opatrně - i on ze mě měl strach a úctu. "Zatím jsem to neřekl oficiálně...ale nevypadá to vůbec dobře, s impériem Gargos je válka na spadnutí. Chtěl bych vědět, jestli bych s vámi mohl počítat."
Zůstala jsem stát ve zděšeném úžasu. "Válka?" zeptala jsem se a to hnusné slovo mi vůbec nešlo z pusy.
Válka byla zlo. Něco, co ničilo, bez smilování, bez kousku citu. Něco, co připravovalo o život tisíce a tisíce hráčů, kteří pak museli začínat od začátku. V hlavě mi přeběhlo všechno, co jsem získala - mé postavení, můj dům, majetek, koně, šperky, peníze...při válce je nejlepší se někam zašít a doufat v konec. Třeba bych si mohla koupit loď a odplout na moře...
Pak už jsem se ale jen slyšela říkat. "Samozřejmě, že se mnou můžete počítat. Vůči impériu Argae chovám jisté povinnosti, stejně jako všichni tady."
"Děkuji vám, Tenshi." řekl s dalším povzdechem - on z toho chudák musel mít neskutečné nervy. Opět jsme se dali do pomalého kroku.
"A jak to vypadá početně?" zeptala jsem se. "A upřímně, prosím."
Vůdce se pousmál - měl rád u svých lidí přímost. "Vypadá to dobře. Síly budou vyrovnané." připustil. "Ale vzhledem k tomu, že útočí imprérium Gargos a ne my, budeme mít výhodu terénu."
A válka dokonale zničí naše území, doplnila jsem ho hořce v duchu.
"A hádám, že o tom zatím nikdo vědět nemá..." nadhodila jsem.
"Ne." přikývl vůdce. "Nemůžu jim zkazit oslavy, je to největší událost roku..."
Zaťala jsem zlostně zuby, musel si toho všimnout.
"Jestli jsem je zkazil vám, tak mi to prosím promiňte." řekl omluvně a téměř rozpačitě. "Ale opravdu nutně potřebuji někoho, kdo, až válku oznámím oficiálně, nezačne panikařit, nebude se tvářit překvapeně a postaví se za mě."
Povzdychla jsem si. "Můžete se mou počítat." řekla jsem jen znovu.
Zbytek oslav byl na nic. Nudné hovory, špatné jídlo, nezajímavá vystoupení...zvláštní kolik s pohledem na svět dokáže udělat lidská psychika.
Uběhl další den v realitě. Další "Yuko, vstávej!", další "slečna Mizurova opět neví", další hloupé kecy Fair a jejích noshledů, další zdlouhavá cesta domů.
"Co se děje, Yuko?" zeptala se mě ustaraně máma, když jsem se sklesle posadila na pohovku v obýváku. "V tuhle chvíli už býváš na simulátoru."
Chtěla jsem něco chytrého odpovědět a v tu chvíli mi došlo, že je to poprvé za bůhví kolik měsíců, kdy se mi do Al Cary upřímně nechce.
"Nechce se mi." řekla jsem tiše.
"Stalo se něco?" zděsila se máma.
"Ještě ne..." zašeptala jsem smutně s vyhlídkou na blížící se válku.
Máma se ke mně sehnula s konejšivým úsměvem. "Poslyš děvče...já nevím, o čem to mluvíš, ale pověz mi - je v Al Caře snad něco, co by velká Tenshi nezvládla?"
To mi kdo ví proč vykouzlilo úsměv na tváři - vždyť sakra měla pravdu!
Jen jsem jí vlepila rychlou pusu na tvář a vyběhla jsem skřípavé schody do svého pokoje.
Objevila jsem se u sebe doma, jako vždy. Pohlédla jsem do obrovského zrcadla. Bylo zvláštní vídat zrcadle dvě naprosto jiné tváře...ale to bylo teď jedno. Zamířila jsem rovnou do svého šatníku. Dnes žádné šaty. Sáhla jsem po obleku z černé kůže, který jsem nosila na boj. Musela jsem ještě hodně trénovat...máma má pravdu - Al Cara je můj domov. A tam neexistuje nic, co bych nezvládla.
Do města jsem dorazila pěšky, dneska jsem neměla náladu hrát si na dámu a šla jsem rovnou do hospody U Oběšence...vedl to tam kámoš - jako spousta lidí hrál Al Caru, aby mohl mít zaměstnání, po jakém toužil.
"Vítejte, Tenshi." usmál se na mě hostinský. "Jako obvykle?"
Jen jsem odměřeně přikývla a posadila jsem se na své obvyklé místo u baru - i když tam bylo narváno, nikdo se neopovážil zasednout mé místo. Hostinský přede mě postavil napěněný půlitr se speciálním Alcarským pitím.
Všimla jsem si, jak se po mě lidé nervózně ohlížejí. Kromě mé přítomnosti, která je sama o sobě děsila, se určitě cítili nesví z mého bojového obleku...nejspíš tušili něco zlého.
Pak jsem si poprvé všimla čtyř holek, které se nahlas něčemu chichotaly...někoho mi připomínaly. Až jejich trapnej pozdrav se vztyčenýma malíčkama mi to objasnil, ztuhla jsem. Fair a její tři dvorní dámy! Co sakra dělají v mé hře?! Pak ale můj šok přešel ve zlověstný úsměv...to bych se mohla postarat, aby šly do první linie.
"Slečno Tenshi!" vběhl do hospody zadýchaný posel a přerušil proud mých myšlenek.
"Co je?" zeptala jsem se podrážděně. "Křičíš jako na lesy."
"Moc se omlouvám..." řekl zděšen mou reakcí. "Ale máte ihned přijít za vůdcem."
Konec klidu, povzdychla jsem si. Ještě jednou jsem upila ze sklenice, nechala jsem na baru několik mincí a svižným krokem jsem se vydala do hlavního sídla. Vůdce seděl jako vždy ve své kanceláři.
"Veliteli?" oslovila jsem ho, když jsem vešla do místnosti.
"Moc rád vás vidím, Tenshi." usmál se na mě. "Nebudu chodit kolem horké kaše, určitě chcete vědět, proč jsem vás zavolal." Jen jsem mlčky přikývla. "Potřebuji abyste zajela do Damea."
Ztuhla jsem. Města se jmenovala podle impérií - naše město se jmenovalo Argae, město, se kterým jsme měli válčit Gargos a pak mnoho dalších měst podle mnoha dalších impérií. Jedno z celkem vzdálených měst se jmenovalo podle impéria Dameo.
"Proč?" nechápala jsem.
"Máme možnost získat spojence do války, kterou oznámím dnes odpoledne, ale musíme zasáhnout rychle, než nás nepřítele předežene." řekl a podával mi dopis adresovaný vůdci Damea.
"Dobře." řekla jsem jen, vstala jsem a dopis jsem si vzala.
"Buďte opatrná." řekl mi ještě než jsem odešla.
Dorazila jsem do svého domu poněkud ve spěchu, vzala jsem ze šatníku plášť, který se uvazoval kolem krku, hodila jsem si přes hlavu kapuci, osedlala jsem si koně a vydala jsem se na cestu. Musela jsem spěchat z několika důvodů - sice byl víkend, takže jsem na celou akci měla necelé tři dny, ale i to bylo málo. Navíc, někdo od nepřátel se pokusí Dameo taky získat. Ale ze všeho nejvíc...nesnášela jsem cestování. V Argae jsem měla jméno. V jiném městě budu jen další z davu. Proto jsem chtěla být rychle zpět.
Uháněla jsem tryskem lesem, skalami, loukami, přes pole i přes menší vesnice. Al Cara byla prostě překrásná. Nezastavovala jsem a do Damea jsem dorazila ještě před setměním. Koně jsem nechala ve veřejných stájích a procházela jsem ulicemi.
"Vítejte, jste tu nová?" zeptal se mě jeden z obchodníků.
"Na cestách." řekla jsem jen - neměla jsem chuť se s někým vybavovat, měla jsem úkol.
V tu chvíli obchodník vytřeštil oči, chytil mě za předloktí a zatáhnul mě do svého krámku. Rukou naznačil "tiše!". Podívala jsem se ven, co obchodníka tak vyděsilo...a tehdy jsem ho poprvé spatřila.

Je to jenom jako.

29. prosince 2011 v 14:51 | Yuko
Tu to povídku my napsala Kami před hodně dlouhou dobou...Mě se líbí...a hodně xD Tak doufám že se bude líbit i vám.
Je to jenom jako
1.díl - Můj svět
Probudila jsem se v hedvábných přikrývkách, ve své ložnici, ve viktoriánském sídle na útesech. S úsměvem jsem se protáhla a vstala. Jedním trhnutím jsem roztáhla mohutné závěsy a na krátkou chvíli mě oslepil východ slunce nad mořskou hladinou...z tohoto pokoje byl vždy úžasný výhled. Vzala jsem si pozlacený hřeben a pustila jsem se do ročesávání dlouhých, čokoládově hnědých vlasů.
Měla bych se vám představit. Mé jméno je Tenshi a jsem velice váženým andělem v impériu Argae. A toto je mé sídlo. V této zemi - zemi Al Cara - si můžete vydělat peníze mnohým způsobem. A buďme upřímní, když je člověk andělem, většina honoráře mu putuje do kapsy hlavně z úplatků, aby nepoužil svou ničivou moc na jiné lidi. Platí mě, abych je nechala na pokoji. Hustý, ne?
Mnoho lidí si pod slovem anděl představí něžnou dívku v bílých šatech, se vznešeně vyhlížejícími křídly a svatozáří...to je pěkná pitomost. Anděl je něco jako povolání. Andělé jsou vlastně zvláštní druh válečníků, akorát mnohem, mnohem nebezpečnější.
Obula jsem si pantofle, protože přeci jenom, mramorová podlaha studí, a vydala jsem se chodbou a po schodech dolů do kuchyně, abych si vzala něco k snídani.
"Je čas jít do školy!" rozlehl se najednou kolem mě hlas a krásná kuchyně ve tmavém dřevě najednou zmizela, jak někdo odpojil počítač.
"Mami..." zaúpěla jsem a sundala jsem si projekční helmu.
"Žádný mami, za deset minut, ať jsi na snídani!" usmála se zářivě máma a bouchla za sebou dveřmi.
Povzdychla jsem si a vstala jsem z křesla. Pohled na malý pokoj, stěny polepené plakáty hudebních skupin, koberec, který už nikdo dlouho neluxoval, hromady čistého i špinavého oblečení v jednom, mi zrovna náladu nevylepšil. Oblékla jsem se do školní uniformy, ulomeným hřebenem jsem si projela krátké vlasy a letmo jsem koukla do zrcadla. Hodila jsem otrávený pohled po svém odrazu a seběhla jsem praskající schody do kuchyně, abych si snědla dva dny starý chleba s nějakou neidentifikovatelnou pomazánkou. Hodina minula hodinu a už jsem seděla ve školní lavici na nudné hodině matematiky.
Fajn, asi bych se měla představit znovu. Mé jméno je Yuko a chodím na Tokijskou střední školu. Nejhorší díra, co jsem kdy poznala. Jsem zde jako outsider číslo jedna a oblíbený terč fyzické i psychické šikany, hlavně díky Fair a jejím třem věrným služebnicím Aidie, Claidie a Laidie. Neptejte se, co je to za trapná jména, to oni si tak říkají. Přežívám jen díky jedné hře...Al Cara on-line.
Funguje to skvěle - vezmete si projekční helmu, ruce i nohy se dají na receptory, zatímco pohodlně sedíte v křesle, ještě k tomu napojeni na umělou výživu (lidé totiž při hraní ztrácí pojem o čase a docházelo k častému podvyživení) a díky tomu, když se zapne počítač vedle, se do hry dostanete osobně, nehrajete hru, hrajete ve hře. Al Cara není jen hra. Díky on-line provedení je to nový svět - můžete se tam potkávat s lidmi, se kterými například chodíte do školy, akorát ve fantasy provedení.
Dříve jsem hrála tak hodinku denně, abych si zajezdila na koni. Vybrala jsem si postavu anděla, protože to dobře znělo, nemělo to žádný specifický význam. Když člověk na své postavě nepracuje, je pořád člověkem, ať je jakýkoli typ. A já na ní nepracovala. Jenže pak jsem opustila základku a dostala jsem se do téhle jámy lvové...a od té doby jsem na simulátoru trávila čím dál tím víc času. Až to došlo do této fáze, kdy jsem tam i spala a odpojovala jsem se jen kvůli škole. Máma se s tím už smířila a otec o tom nevěděl. Díky tomu jsem si ale dokonale vypracovala svou postavu. Já, Tenshi, anděl smrti. Andělé se cvičí velice špatně a málokdo to dotáhne do konce - proto nás je tak málo. Proto jsme vzácní. A k tomu neuvěřitelně silní.
"A slečna Mizurova?" oslovil mě profesor.
Zmateně jsem zamrkala, neměla jsem tušení, o čem mluví.
"Ano, a slečna Mizurova opět neví." pozvedl profesor obočí a psal si k sobě další "pět".
Jen jsem si povzdychla a slyšela jsem, jak se Fair a její tři princezny za mnou chichotají. To mi ale nemohlo zkazit náladu - dneska ne. Čekaly mě totiž oslavy svaté Beatrix a já měla být čestným hostem na hostině u samotného vůdce impéria. Konečně zazvonilo na konec vyučování. Po tváři se mi rozlil úsměv, shrnula jsem učebnice do tašky a rozeběhla jsem se ze třídy, že mi dokonce ani Fair nestihla nic provést.
Ani jsem doma nikoho nepozdravila a rovnou jsem sedla k počítači.
"Yuko, dáš si pizzu?" vešla do pokoje s úsměvem máma.
"Promiň, najim se v Argae, dneska je slavnost."
Mámě se na čele objevilo několik vrásek. "Takže zase na kapačce?"
Neodpověděla jsem a sedla jsem si do křesla.
"Ahoj zítra." řekla jsem ještě s úsměvem, než jsem si nandala projekční přilbu.
Objevila jsem se nahá ve své ložnici. To byla součást systému - určili jste si ve svém domě místo, kde jste se nazí objevili při načtení hry, abyste si mohli vybrat oblečení dle libosti. Kotevní místo bylo omezeno jen na prostor domu...i když během velké války (kterou znám díky bohu jen z vyprávění) se tady objevili hackeři, který dali všem kotevní místo na náměstí. Takže když došlo ke svolávání k boji, objevilo se najednou uprostřed města několik stovek naháčů, což jak asi chápete nevypadalo moc důstojně.
Otevřela jsem dveře od svého šatníku, což byla vlastně další místnost a zvažovala jsem, co si na slavnost obléct. Nakonec jsem si vybrala černé, stříbrem prošívané šaty, k tomu černé boty na jehlách a k tomu pořádnou nálož stříbrných šperků. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen jsem si do nich cvakla stříbrnou sponu. Prošla jsem svým sídlem až do stájí, kde jsem si osedlala koně, nasedla jsem a vyrazila jsem do města. Nebylo to daleko, ale přece nebudu chodit pěšky.
"Slečno Tenshi." poklonil se mi strážník u městské brány.
Odpověděla jsem mu pokynutím hlavy. Nemusela jsem se starat o zdvořilost, nebyl to hráč, jen součást hardwaru...ale byl docela pěknej. Kdyby nebyl jen soubor pixelů, třeba bych se i zamilovala.
Abych byla upřímná, vidět jak po mě lidi vystrašeně koukají, uhybají mi z cesty a nebo mě uctivě zdraví, mi krmilo ego. Prostě kompenzace mého skutečného život.
"Že by to byl můj oblíbený anděl?" ozvalo se za mnou se smíchem.
Otočila jsem se a spatřila usměvavou tvář svého dobrého přítele. Sesedla jsem a přivítali jsme se políbením na tvář.
"Jdeš na oslavu?" zeptal se a přejel mě pohledem. "Že se vůbec ptám. Začne to za půl hodiny, kejklíři už jsou nachystaní, bude to fakt něco."
"Jo to věřím. Půjdeš na hostinu?"
"Víš, že nemůžu." mrknul na mě.
Jen jsem zakroutila hlavou. Moc jsem svého přítele nechápala. Potkali jsme se už před hodně dlouhou dobou - když jsem se začala hře Al Cara víc věnovat a trénovat svou postavu. Zachránil mi tehdy život. Abyste chápali, tady je skutečné všechno. Pocit hladu, žízně, ale také láska a kromě toho i bolest. Člověk tady mohl umřít. A to znamenalo GAME OVER. A musel by začínat zase od začátku. Tehdy jsem byla nezkušená a hloupá - málem mě roztrhali vlci. Ale zachránil mě on, Richie - Američan z Nevady a já byla vážně vděčná, že má Al Cara univerzální jazyk, protože anglicky bych se asi nedomluvila. Našel mě vlastně náhodou, když obcházel kolem. Byl totiž Hlídka a dělal to dobrovolně. Právě proto nemohl dnes na oslavy, měl službu. Nehlídal před zločinci, od toho jsme tu měli šerifa. Ne, Richie chránil Al Caru před světem tam venku. Všechny Hlídky vlastně dělali asi nejdůležitější práci - starali se o to, aby na Al Caru neměl nějaký hack, cheat, virus a bůhví jaké další svinstvo nějaký účinek.
"Stav se někdy na něco k pití." usmála jsem se na něj a zase jsem na koně nasedla.
Dav se rozestoupil a já mohla projet, užívajíc si pohledu na překrásné město. Pobídla jsem koně do klusu a s hrdě zvednutou hlavu jsem míjela domy. Tohle byl můj svět a ten mi ležel i nohou.

Mě nic nenapadá...^.^

29. prosince 2011 v 14:46 | Yuko
Hmm...nevím jak se mám omluvit ale pomáhám kamarádům sesrojit nevoj blog...x3 A hé...Víte že je Wookie zatraceně sexy??No to je jedno...Asi před včerejškem oslavily dvojčata Kagaminovi několikáté narozeni..Happy Birthday!!xD Mno...tento i příští týden bude patřit úchylným povídkám...(Takže yaoi,yaoi,yaoi a překvapivě yaoi...).Asi budu zakládat novej blog takže se když tak nedivit když tu nebudu^^.Jinak tahle písnička je boží x3
Pá,pá^^.